• Tereza Reyneltová: Zkoušky na bílý pásek jsem dělala natřikrát

  • Tereza Reyneltová (nar. 1988) je nejen trenérkou, ale také předsedkyní oddílu Gryf. Vede skupinu bílých a žlutých pásků, ale trénuje samozřejmě i závoďák, kterému předává zkušenosti ze své bohaté kumiťácké kariéry. A že se umí dobře poprat, dokazuje nejen na tatami, ale také ve všech organizačních záležitostech. Gryf díky ní funguje tak, jak má, a nechybí na žádných důležitých karatistických soutěžích v ČR ani v zahraničí. A při tom všem se Tereza zvládá ještě starat o 10měsíční Aničku.

    Jak se dostala ke karate, jestli má nějaký sportovní vzor a jak to vlastně bylo s tím bílým páskem, nám prozradila v rozhovoru.

    Jak ses dostala ke karate? V kolika letech a kdo tě k němu přivedl?
    Ke karate mě v první třídě přivedl tehdy v mých očích superhrdina Jean Claude Van Damme. Společně s kamarádem (možná znáte – Paulie Garand) jsme sbírali jakékoliv články o Van Dammovi a vedli si o něm kroniku. Po roce, kdy už to s námi bylo k nevydržení, nás rodiče přihlásili do kroužku karate. Vůbec mě to nebavilo. Asi tři roky jsem neměla žádný pásek a zkoušky na bílý jsem dělala asi natřikrát. A pak najednou (ani nevím proč) se to zlomilo a začalo mě to „brát“…

    Co ti karate dalo do života? Pomohlo ti třeba konkrétně v něčem?
    Karate mi do života dalo strašně moc. Trávila jsem v tělocvičně i tři hodiny denně, možná jsem se právě díky tomu vyhnula nějakým „blbostem“ v pubertě. Naučilo mě samostatnosti, respektu ke všem lidem (ať už mi jsou, nebo nejsou sympatičtí), organizovat si svůj čas, dotahovat věci do konce, nevzdávat se… Takto bych mohla jmenovat ještě x dalších věcí. Na druhou stranu, když to vezmu zpětně, pro mě přes karate nejel vlak a měla jsem jen to. A například učit se na lyžích v 25 letech nebyla úplně sranda.

    Co tě na karate nejvíc baví? V čem je lepší než ostatní sporty?
    Mě osobně nejvíc bavily nácviky na kumite, jestli mám být konkrétní. A nejvíce mě „bavilo“, když se mi pak ta kombinace povedla v zápase. A pak když nebyla sezóna, tak naopak cvičení kata. Ale to jsou fakt konkrétní věci. Karate je hodně všestranné, myslím, že je skvělé, že si člověk, pokud nemá vztah k oběma disciplínám, může vybrat, zda se bude specializovat na katu, či na kumite, ačkoliv je důležité trénovat alespoň jednou za čas oboje.

    Tvůj největší zážitek spojený s karate?
    Ty jo… Tak těch je strašně moc. Většina je spojená s cestováním na závody, se samotnými závody, s mezinárodními kempy apod. Ke každému výjezdu bych dokázala něco říct. Každopádně nejemotivnější zážitek byl v Rusku, kdy jsme jako juniorky vyhrály ME Goju ryu v kumite týmech. Stála jsem na stupních vítězů společně s celým týmem, drželi jsme se za ramena a hráli nám českou hymnu. To bylo hodně silné. Skvělým zážitkem byl pro mě také trénink přímo v Japonsku.

    Chtěla jsi někdy s karate seknout a proč jsi to nakonec neudělala?
    Jo. A kolikrát! Byla třeba sezóna, kdy se mi podařilo vyhrát většinu českých turnajů a udělat i dobré výsledky v zahraničí, ale když pak šlo o nominaci na ME/MS, tak jsem přijela na Mistrovství ČR a vypadla v prvním kole. To se mi stalo dokonce dvakrát. To bylo hodně demotivující. Ale vždycky když jsem si dala týden dva pauzu, abych to rozdýchala, začalo mi karate hrozně chybět.

    Co bys poradila klukům a holkám, kteří by chtěli v karate uspět? Co je nejdůležitější?
    Já si myslím, že pokud chce někdo v karate uspět, musí jím žít, svým způsobem nemůže existovat nic jiného než karate. Na druhou stranu, když má volno, měl by se naučit na karate na 100 % zapomenout.

    Máš nějaký sportovní (nebo i nesportovní) vzor?
    Nemám konkrétní vzor, ale existuje spousta lidí, které respektuji a svým způsobem k nim vzhlížím, ale ti jsou spíše z businessové sféry. Pokud jde o sport, tam nikoho takového nemám. Hodně sportovců má můj obdiv, z ženského karate se mi například moc líbí kumiťačka Alexandra Recchia, jezdí nejlehčí ženskou váhu a zároveň je schopná v disciplíně kumite týmu podržet celý francouzský tým, přestože proti sobě má o desítky kilo těžší soupeřky. A před kým fakt smekám, jsou hendikepovaní sportovci.

    Jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo?
    Dá se říct, že poté co jsem dost závodních sezón držela váhu (dvě sezóny dokonce do -50 kg), tak jakékoliv jídlo. Ale jsem hodně na sladké a vede u mě italská kuchyně – těstoviny na sto způsobů.

    Jak nejradši odpočíváš?
    V době, kdy jsem ještě závodila a hodně trénovala, tak jsem nejraději odpočívala „nicneděláním“ – kniha, film, spánek… Dnes už je to přesně naopak. Nejvíc si odpočinu u sportu, a to nejen při karate: kolo, lyže, brusle, běh – de facto cokoliv.

    Máš nějaké motto, kterým se řídíš?
    Asi je to „Never give up“ – Nikdy se nevzdávej!

    Tereza Reyneltová - karate GRYF Liberec